S manželem, který je původem Brit, se Jitka seznámila ve 22 letech v Amsterdamu, kde tehdy pobývala pracovně. „Pracovala jsem tam pro holandskou banku. V Amsterdamu jsme pak spolu žili dva a půl roku, než jsme se přestěhovali do Čech,“ začíná své vyprávění Jitka a dodává, že po návratu následovala svatba a pak poměrně brzy také děti, které byly všechny plánované. „Třetí dítě jsme chtěli a já si v té době myslela, že mě nemůže vůbec nic překvapit, když mám doma čtyřletého chlapečka a dvouletou holčičku,“ vzpomíná. Opak byl ale pravdou. Jako máma dvou malých dětí fungovala většinu času na více než sto procent a byla často unavená, nepřikládala tomu ale žádnou zvláštní důležitost. Těhotenství probíhalo dobře a miminko se jevilo zdravé. „Když se Adrianka narodila, její stav byl velmi vážný a šanci na přežití jí lékaři dávali jen minimální. Rozsáhlá vyšetření pak potvrdila vrozenou infekci způsobenou cytomegalovirem,“ vzpomíná mladá žena. Adrianka byla tři měsíce na JIP, kde doslova bojovala o život. Zvládla to, ale ani tak nebylo vyhráno. „Domů jsme odcházely s předpokladem, že bude jen ležet a nebude nic dělat. S tím jsem se ale nechtěla smířit. Několikrát denně jsme cvičily Vojtovu metodu, docházely na rehabilitace, hipoterapii či muzikoterapii a dcera dělala pokroky. Zároveň jsem nechtěla, aby Sam a Alex trpěli tím, že pozornost věnuji jen Adriance. I oni mě hodně potřebovali, byli malí. Proto jsem s nimi dál absolvovala jejich kroužky, koníčky, jezdili jsme na výlety, a to všichni společně,“ říká Jitka, kterou nikdy nenapadlo, že by dceru svěřila například do ústavní péče.  

Žít den po dni

Z počátku se snažili zjistit, zda Adrianka netrpí nějakým specifickým onemocněním, které stojí za jejím postižením. Geneticky i metabolicky je ale v pořádku. „Pak už jsme nepátrali. Stejně bychom nic nezměnili. S dcerou jsem se naučila žít den po dni, brát věci tak, jak přicházejí a oslavovat každý malý úspěch. I když krize samozřejmě byly,“ usmívá se Jitka. Díky jejímu obrovskému odhodlání Adrianka dělá pokroky po mentální i motorické stránce. Naučila se lézt, sama si stoupá na kolena, s oporou si stoupne na nohy, bez jakékoliv opory se sama posadí. Mentálně je na úrovni malého dítěte, ale je schopná vyjádřit svoje potřeby, umí asi deset slov a s maminkou i ostatními komunikuje pomocí znakového jazyka. Také se ráda učí, poznává obrázky, písmena, zvířata i známé lidi. „Už osmým rokem chodí dcera do speciální školy, kde denně absolvuje různé terapie včetně rehabilitace. To je pro mě velká pomoc, protože doma už se pak můžeme věnovat nějaké zábavě, hrajeme si, malujeme, učíme se něco nového, nebo jdeme na procházku,“ popisuje běžný život a dodává, že život s dítětem se speciálními potřebami je starost, která nikdy nekončí, proto je velmi důležité udělat si čas pro sebe, a tak říkajíc dobít baterky. „To jsem velmi dlouho neuměla. Vůbec mám problém delegovat práci nebo někomu dávat úkoly, abych si odlehčila. Ani ke svým rodičům jsem děti nikdy neodkládala, spíš jsme trávili čas společně a oni občas pohlídali třeba večer, kdy my šli s manželem do kina,“ uvažuje máma, která vlastně péči o děti zajišťovala vždy téměř sama. Manžel se o rodinu staral po materiální stránce a samozřejmě všechny děti miloval. Starost o školu, kroužky a další věci související s dětmi byla ale vždy hlavně na Jitce. „Nikdy jsem to neřešila, prostě jsme to měli rozdělené, až později jsem si uvědomila, že to nebylo úplně správné, a podruhé bych to dělala jinak,“ zamýšlí se Jitka, která se nyní s manželem rozvádí.

Nechat si pomoct

Pomáhá i Sociální nadační fond hl. m. Prahy Pomáhá Pražanům, a to podporou lidí se zdravotním znevýhodněním, kterým přispívá na úhradu péče v domácím prostředí, osobní asistenci, tísňovou péči, odlehčovací, právní a psychoterapeutické služby. Fond poskytuje Pražanům i podporu v bydlení, kdy přispívá na úhradu kauce či prvního nájemného, pojištění odpovědnosti za škodu či základní vybavení bytu. Podporuje pěstounskou péči, kdy například přispívá na psychologické a psychoterapeutické služby pro pěstouny, odborné služby pro děti v pěstounské péči, odlehčení v péči, zajištění právních služeb, volnočasové aktivity, doučování dětí, osobnostní a profesní rozvoj dětí apod.

Text byl otištěn v 20.4.2024 v Aha! pro ženy.