Když jsme byli v běžné škole, přišel velký regres. Dokonce se jednou stalo, že ho kvůli chybě školy pohřešovali. Byla jsem zoufalá. Proto jsem Péťu nakonec dala do soukromé školy s individuálním přístupem. Tam je Petr spokojený a klidný. To se hned odrazí i doma. Je bez afektů, bez agrese.

Odpoledne chodíme ven. Na hřiště, na kolo, na bazén. Nebo prostě jen jezdíme MHD, to má nejradši. Dřív v autobuse vyhazoval lidi z místa u okna. Dnes už si ve znakovém jazyce umí říct „sednout + okno“ a já jeho prosbu přeložím. Lidé mu rádi vyhoví. Takto si už umí vykomunikovat většinu potřeb.

Nejtěžší je, že na to zůstávám sama. Prarodiče nepomáhají, bývalý manžel se o Petra nezajímá. Všechno je na mně, péče i financování školy a aktivit. Mám dvě zaměstnání, abych to zvládla.

Ale pak jsou chvíle, kdy vidím, že to má smysl. Že Péťa umí zvládnout těžkou situaci, že se směje, že dokáže dát najevo náklonnost. V tu chvíli vím, že všechny síly a hodiny práce se vrací zpět.

Petr mě naučil nepodléhat malichernostem. Snažím se, aby se dokázal zařadit do společnosti. Díky tomu jsme potkali spoustu skvělých lidí: odborníky i přátele. A také jsme získali podporu od Sociálního nadačního fondu. Díky ní jsem se mohla vzdělávat a posouvat dál.

Je to běh na dlouhou trať. Ale nevzdávám to, protože Péťa je moje sluníčko.