Na jaře jsme po dlouhém přemýšlení udělali velké rozhodnutí. Dáme domov ještě jednomu dítěti, o které se jeho rodiče nemohou postarat. Cítili jsme, že máme ještě sílu a prostor dávat lásku.

Jsme zrovna v hodně náročném období, kde měníme medikaci na epilepsii. Je to loterie.

Starám se o maminku, která je nemocná a ležící, a ještě k tomu o dceru s autismem. Jsme samy a někdy je to hodně náročné.

V našem každodenním životě jsou důležité pravidelné návyky a rutina. Když den nenaruší terapie nebo návštěva lékaře, probíhá vesměs podobně. Pro Tomáše je klíčový pobyt ve vertikalizačním stojanu, protože se sám nepohybuje ani nestojí, stojan mu pomáhá alespoň trochu zatížit svaly a kosti. Ideálně by měl takto strávit půl hodiny dvakrát denně.

Petr má autismus, mentální retardaci a nemluví. Je mu jedenáct let. Péče o něj je často 24/7. Někdy mám pocit, že už nemůžu.

Náš den je plný rutiny a přizpůsobování se potřebám syna – od pomoci při základní sebeobsluze, přes zvládání častých krizových situací, až po neustálý dohled a organizaci všeho kolem. Dlouhodobá péče je vysilující.

Nejnáročnější je pro mě ráno. Musím vypravit sebe do práce a syna do školy. Marka musím vycévkovat, obléknout, přesunout do vozíku, dát mu léky a nakrmit ho. Zabere to spoustu času a čím je starší a větší, tím je všechno fyzicky náročnější. Když dorazím do práce, mám pocit, že už mám půlku dne za sebou.

Zůstala jsem sama se třemi dětmi. Největší výzvou jsou moje dvojčata. Obě mají těžký autismus, mentální postižení a poruchu spánku. Potřebují dohled ve dne v noci. Sama mám zdravotní potíže a čeká mě operace páteře, ale pořád ji odkládám, protože není nikdo, kdo by se o děti mezitím postaral.

Rozvedla jsem se a zůstala  na všechno sama. Chyběl mi příjem. Najednou jsem nevěděla, jak zaplatím nájem, energie, jídlo, základní věci... Největší strach jsem měla, že přijdeme o domov. Že nás vystěhují a nezvládnu zajistit všechno.

Mám vysokou školu a nejsem člověk, který má běžně nějaké sociální problémy. Jediný důvod, proč jsem musela požádat o pomoc, je můj syn s autismem. Potřebuje péči čtyřiadvacet hodin denně, proto nemůžu chodit do práce. Když odešel bývalý manžel a přestal platit, ocitla jsem se v těžké situaci.

Jana je maminka malé dcery, která si prošla peklem domácího násilí. Když našla odvahu odejít od svého manžela, stála před novým problémem – jak zajistit střechu nad hlavou pro sebe a své dítě bez dostatku financí?

Marii je 19 let, celý život žije se svou matkou po ubytovnách a azylech se svou matkou. Matka neumí číst ani psát, prošla si domácím násilím i obdobím závislosti na alkoholu, potřebuje Mariinu péči od jejích 12 let. Marie si našla partnera, otěhotněla a těšila se na šťastný život. Partner ji však opustil. Marie s dítětem na ubytovně nemůže zůstat a hrozí, že rodina se bude muset rozdělit. Buď jí odeberou dítě nebo maminka půjde do ústavní péče. To Marie nechce dopustit, jde jí o celý život.

Pavel se léta potýká s duševním onemocněním, které mu převrátilo život naruby. Každý den bojoval nejen s vlastními stíny, ale i s nástrahami světa, který ne vždy chápe, jak těžké může být prostě jen přežít. Nemoc ho připravila o mnoho – o práci, o klid a nakonec i o střechu nad hlavou.

Zdena přišla o manžela, který pro ni byl vším. Ztratila nejen partnera, ale i oporu, se kterou zvládala všechny běžné starosti a péči o domácnost. Její domov, který byl kdysi plný života, se teď zdá prázdný a tichý. Zdena se obává, co s ní bude dál.

Díky příspěvku se paní Věra cítí v bezpečí

Díky příspěvku Sociálního nadačního fondu se Karlík naučil lépe komunikovat

Jitka Dupuy působí jako silná a vyrovnaná žena. Málokoho by napadlo, že už šestnáct let pečuje o dceru se speciálními potřebami. Jitka má celkem tři děti, Samuela (21), Alexandru (19) a Adrianu (16), která se v důsledku prodělané cytomegalovirové infekce narodila s postižením. Lékaři jí nedávali šanci na život. Ona svůj boj ale zvládla a stále dělá pokroky, i když svým tempem.

Díky příspěvku Sociálního nadačního fondu jsme zaplatili kauci i nájem

Marek absolvoval rekvalifikační kurz